Náš první turnaj

Po několika měsících trénování a rozšiřování našeho Plzeňského týmu se pár z nás rozhodlo, že využijeme možnosti jet na tradiční mezinárodní Slovinský turnaj v Kranji. Rozhodli jsme se tak 4, Martin, Michal, Ondra a Richard. Po domluvě s Pražáky a Budějčáky jsme v pátek dopoledne vyrazili ze sluncem zalité Plzně západním směrem k hustým šedivým deštivým mrakům, přímo na Kranj. Cesta tam byla strastiplná, protkaná nejednou Německou a Rakouskou dálnicí, několika svačinovými zastávkami na protažení nohou a krásnými výhledy do zamlžených dálek. Celkově jsme cestu pojali spíš jako výlet, než jako nutnost, která spojuje body A a B. Proto jsme do Kranji přijeli až ve 21:14, tedy minutu před tím, než páté člence naší expedice, Marušce, která byla pasována na hodnost reportérky, jel vlak do Lublaně. I proto jsme z hlediska stylu jízdy řidiče Martina neviděli velký rozdíl mezi Rakouskou dálnicí a Slovinskou silnicí I. třídy, kterou jsme kvalitou přirovnali k II. třídě v ČR.

Večer jsme i přes naše loudání přijeli na kolej, kde jsme byli ubytováni jako první Češi. Domluva s vrátným který nás následně zkásnul a ubytoval byla pro některé z nás rozpačitá, ale pomocí jeho Slovinščiny, naší Češtiny a doslova pár vzájemných Anglických slov jsme rozebrali Českou a Slovinskou politickou situaci, stav a spokojenost obyvatel obou zemí a to, že se těší na důchod, i když prý od státu moc nedostane. Díky tomuto navázání dobrých vztahů jsme si pak nechali odemknout společenskou místnost, kterou ihned po našem příjezdu zamnkuli. V té jsme pak trávili večer ve znamení oslavy Martinových narozenin. Asi za hodinu po nás přijela první eskadra z Prahy a z Budějovic. Po jejich zabydlení se v několika třílůžkových pokojích jsme rozebrali taktiku sobotních zápasů. České Budějovice tedy postavili jeden svůj tým a druhý jsme měli Plzeňsko-Pražský. Z taktické porady vyšla hlavní myšlenka: “Pojďme si zítra zahrát a užít si hru ať dopadne jakkoliv.”

Sobotní dopoledne jsme strávili v centru Kranji. Vstup do bazénu jsme měli až od 11:30, takže byl čas na kafe, párek nebo koláček, prohlídku náměstí a blízké vyhlídky a nadlábnutí se místním řízkem. Dokonce jsme se nakonec našli i s naší reportérkou Maruškou, která při ukrutném posbírání věcí v autě a úprku na vlak do Lublaně nechala telefon v Kranji. Kolem dvanácté jsme tedy přijeli k bazénu, potkali dav lidí s batohy a ploutvemi, kteří používali spoustu rozdílných řečí. Kapitánka Áda Plzeňsko-Pražského týmu přinesla z ranní kapitánské porady soupis jednotlivých zápasů a tak jsme konečně zjistili s kým a kdy hrajeme.

Samotná hra byla skvělá. Nejvíce nás limitovala neznalost druhé části týmu. Tedy Pražáci neznali naši hru a my zas jejich styl. Pro to jsme potřebovali tři zápasy, než jsme si ujasnili jak budeme hrát a konečně jsme vytvořili týmovou strategii. První zápas byl s Maďarským 1. holčičím týmem. Jejich sehranosti a zkušenostem se skvěle vyrovnala naše naprostá nesehranost a vysoká nezkušenost. Nicméně i do 2/3 bazénu jsme se jednou dostali. To nás motivovalo pro druhý zápas s Lublaňským týmem. Ne, že by jejich 15letá zkušenost byla nerovnatelně větší, než naše, ale zejména jejich čtyřmetrové nahrávky zajistily, že ani tento druhý zápas jsme nevyhráli. Ve třetím zápase první části bychom tedy, díky získaným 0 bodům, museli nahrát něco kolem 20 bodů, abychom se mohli ucházet o nominaci do TOP divize. Naneštěstí byli mladí Maďaři znovu sehranější, než my.

Tři zápasy v první části rozdělily 12 týmů do dvou skupin po šesti, tedy do TOP divize a SUB-TOP divize. Oba české týmy skončily v SUB-TOP divizi, což znamenalo, že si zahrajeme proti sobě, a to hned první zápas. Start druhé části turnaje přinesl druhý český úspěch. Budějčáci vyhráli svůj další zápas. Po tomto čtvrtém fiasku nás začaly zápasy víc a víc bavit. Ne, že by to bylo vidět v gólovém skóre, ale už jsme se konečně podporovali na pozicích, na jakých jsme chtěli, probíhalo víc nahrávek, dostávali jsme se stále dál a dál do pole soupeře, nicméně ani to bohužel na naše protivníky nestačilo. Poslední zápas s Maďarským 2. týmem holek, kde prý ale část jejich 1. týmu byla také (na doplnění) byl asi nejlepší zápas. Už jsme věděli, kde se máme pod vodou hledat, proběhlo několik skvělých výpadů a jedna skvěle naplánovaná penetrační akce, která měla vyústit v naše skórování. Škoda, že jsme sice rychle plavali, ale puk nechal Richard kdesi za hokejkou, takže z toho náš gól nebyl.

Celkově jsme si ze zápasů vzali spoustu zkušeností. Mám pocit, že nejsme vyloženě pomalí plavci, do průměru bychom se snad vešli. Horší je, že nejsme zvyklí hrát v 6 lidech, nemáme tedy ustálené pozice a hlavně technika střílení, obcházení a kradení puků soupeřům je věc, kterou musíme hodně trénovat. Z celého turnaje jsme měli jen jedno zklamání a to, že jsme bohužel neskórovali ani jeden gól.

Večerní oslava turnaje s večeří, s partou Chorvatských balalajkářů, kteří hráli na kytaru, kontrabas a mandolínu jak populární, tak slovanské songy, jako je například Tancuj, tancuj vykrúcaj, byla skvěle nastartovaná. Po čase, kdy šel náš řidič spát, aby byl svěží pro nedělní cestu zpátky do Plzně jsme, část České výpravy, navštívili ještě Music club, kde hrála pop-rock’n’rollová kapela. Evidentně v Kranji známá, protože spoustu písní zpívali místní domorodci s nimi. Večer skončil hudbou od DJ přesně ve 03:00 hodiny, kdy už se i Michal a Ondra odebrali zpět na kolej, aby se aspoň zkusili před cestou trochu vyspat. Nedělní ráno už nebylo tak zamračené, jako páteční večer, ale na sluníčko jsme si museli počkat až zase do Česka. Byť z pohledu Michala, Ondry a Richarda to nebyla zas tak dlouhá cesta, když vezmeme v úvahu cca dvěstěkilometrové teleportační skoky… Jak to ten Martin udělal nám dodnes neprozradil.

Napsat komentář

Your email address will not be published.